Expedice Manaslu 2024

Kdy vlastně začíná expedice? Příletem z expedice poslední.

Po návratu z předchozího dobrodružství nastává období, kdy je třeba zahojit si šrámy na těle i na duši. Je to doba, kdy se tělo musí dostat fyzicky i psychicky do stavu před expedicí a třeba i kousek dál. Pro mě je to i doba, kdy posouvám kupředu druhou polovinu své „bipolární“ existence a nořím se do jiného světa. Světa medicíny. Světa řemesla zubního lékařství.

Minulou expedicí na Manáslu jsem zakončil svůj „maraton“, během kterého jsem se během 13 měsíců ocitl na čtyřech expedicích mířících na vrcholy převyšující 6000 metrů. A pak jsem zahájil období ročního půstu. Chtěl jsem se zase posunout ve svém profesním světě.

Tím vlastně začíná celý příběh. Chvíli po mém návratu z prvního pokusu o výstup na Manáslu rozjíždíme s bráchou prodejnu outdoorových značek Salewa a Dynafit. Název volíme příhodně podle způsobu našeho života – Mountain squat. Čekají nás 2 měsíce práce po nocích, abychom mohli otevřít.

Roztlačit, utřepat, uvést do provozu. Přetavit vizi ve skutečnost, tím žiji. Moji slabou stránkou však je udržet věci v chodu, v každodennosti. To padlo na bráchu Kubu.

Roztláčím ale vzápětí další projekt. Svou vlastní zubní kliniku Biancodent. Při tom ale stále pracuji na klinice v Brně a ve Zlíně. Nezastavím se. Dvanáctky, noční přejezdy, spaní v autě za lezeckými stěnami Vertikon a Hangár. Vyřizování papírů pro rozběhnutí vlastní zubařské praxe. V kanceláři v McDonald’s do jedné v noci.

Život je lajf.

Otevírám vlastní praxi.

Dvanáct hodin před otevřením kliniky jedu do Baumaxu pro parapety, dělníci na ně zapomněli. V pondělí v 8:00 přichází první pacient. Pokud chce člověk věci posouvat rychleji (možná i lépe) než ostatní, musí jednoduše slevit a odepřít si ze spousty jiných věcí. Tak to prostě je.

Neochudit se! Neochudit se o krásu hor! Jsem člověk zaměřený na výkon a vím to o sobě. Snažím se tu někdy až dětskou soutěživost potlačit. I když si musím přiznat, že jsou situace, kdy vlastně ani ne.

Období vrcholí měsícem, kdy pracuji ve vlastní praxi, ale zároveň stále ve dvou klinikách jako zaměstnanec. Nedokážu říct, jestli na podzim vůbec na nějakou expedici budu moct odjet. Když mi volá Mára Holeček, jestli s ním nevyrazím za dalším himalájským prvovýstupem, s díky bohužel odmítám. Nebylo by fér, aby se na mě musel v tuhle chvíli spoléhat.

Do mozkových závitů se mi ale zavrtalo sedm písmen. M A N Á S L U – hora ducha.

Koncem července končím etapu života v mém obytném autě Marco Polo. Stěhuji se se svou přítelkyní Saskií do bytu. V hlavě mi přitom rezonuje krásná věta, kterou Sas na jaře v kavárně ostýchavě pronesla: Víš, pokud spolu máme bydlet, v autě to asi úplně nepůjde!“

Expedice Manáslu získává jasnější tvar.

Raději selhat než si klást malé cíle. A cílů pro tuhle expedici mám hned několik.

·       Vzít tátu na vrchol osmitisícovky.

·       Lyžovat z vrcholu osmitisícovky.

·       Pokusit se o single push.

·       A třeba se pokusit i o prvovýstup.

Vše samozřejmě bez kyslíku.

Zbývá asi měsíc do odletu. Na matraci, kde se Sas spíme (postel bude až po expedici, zlato) stěhuji hypoxický stan, do koupelny instaluji generátor a do kuchyně trenažér na kolo. Vytvářím to, čemu se říká teplo domova. Máme byt o rozloze 29 m2, abych neutrpěl šok po přestěhování z auta.

Odlet

Je to jako finiš závodu. Poslední dny před expedicí jsou o křehké práci s časem, kdy každá vteřina je důležitá a je potřeba ji využít na plno. Pokaždé si říkám, že už to příště takhle tlačit nebudu. A pokaždé to nevyjde.

Tahle expedice pro mě ale má jedno novum, nechávám doma partnerku, která překvapivě vydržela i poslední týdny tohohle zběsilého kolotoče. Vlastně je tu ještě i novum druhé. Neopouštím práci z pozice zaměstnance, ale z pozice zaměstnavatele čtyř lidí. Čtyř skvělých lidi, kteří se mnou absolvovali všechen ten šílený běh posledních měsíců.

Marco Polo zaparkuji přímo v Campiri a kluci nás hází na letiště. Já ještě rychle sestavuji poslední léčebně plány pro pacienty.

Pak konečně přepínám do módu plného fokusu na Manáslu.

Expedice má v mé hlavě jasný cíl i své dílčí cíle. Bez nich by mi bezmála měsíc diskomfortu nedával smysl. Hlavním cílem je pokusit se vylézt na vrchol s tátou. Byl to vždy tátův sen a můj vlastně také. Chci se mu tím alespoň trochu odvděčit za vše, co mi dal, co mě naučil, co mi umožnil – nejen v horách.

Své ego chci pohladit pokusem o sjezd na lyžích. Nikoli kvůli prvenství, již dávno tu svahy brázdil kamarád Karel Svoboda s Martinem Štouračem, i když nesjeli z úplného vrcholu. Chci si prostě splnit svůj vnitřní sen. Sen o sjezdu osmitisícového kopce.

S pocitem, že jsem snad všechny věci běžného života dotáhl do konce, jak jen jsem dovedl, nasedám do letadla.

Letiště KTM… po čtvrté 

Typická vůně, vlhko, nefunkční přístroje na generování víz, lehký chaos asijského stylu i nesmyslný počet kontrol nás ujistily, že jsme na správném místě. Jsme v Káthmándú.

V Czech pubu se potkávám s Gabim a Martinem, s Ondrou a Tomášem jsem se potkal už na letišti. Subin, majitel společnosti 14summits, se kterou jedeme se diví, proč máme lyže. Já se zase divím, proč se diví on. Zjišťujeme, že permit na lyže je za příplatek cca 2500 USD na osobu. Teď už se divím jen já. Je to zhruba o dva a půl tisíce dolarů víc, než je limit mého rozpočtu.

S protáhlým obličejem jdeme na hotel. Něco jsem se ale od Máry Holečka na minulé expedici naučil! Volám do Česka kamarádům, co mi pomáhají s propagací a partnery. Oznamuji, že bych tak trochu potřeboval dolary na permit a balím při tom věci, neboť již zítra ráno nás helikoptéra poveze do poslední vesnice před BC.

Zase chci předběhnout čas a zkrátit délku expedice o dny na treku. Zkrátit dny odloučení. Snad pro to, že by blízkým mohla chybět moje přítomnost. Snad pro to, že by mi mohlo něco utéct na pracovním poli. Anebo si tím jen obhajuji, že chci prostě snížit počet diskomfortních dnů. Možná chci jen všechno prostě hned, jak jsem zvyklý z dnešní uspěchané doby.

Prašné ulice mění v blátivé, a to znamená jediné – prší. Přesto je šance, že dnes do hor poletíme. Lyže zatím zůstávají na hotelu a my taxíkem jedeme na letiště. Cestou kupujeme nejlepší goráč na světě – deštník! Prodyšnost je bezkonkurenční, vodní sloupec neporazitelný.

Rovnou nasedáme, letá se tu „na vizuál“ a proto se pospíchá, než zase přijdou mraky. Pilot zahřívá motory a roztáčí vrtuli. Skládají k nám tašky a Tomáš upozorňuje, že minimálně dvě jsou ještě ve vozíku. Pilot nás ujišťuje, že přiletí hned dalším letem. Ve vesnici přistáváme po 45 minutách. Chceme jít rovnou do basecampu, ale nejenže nejsou nosiči, není ani co nést!

Naše zavazadla žádným dalším letem nepřiletěla.

Kraťasy, triko a jedna bunda, i když je od Salewy, nebudou pro pokus o vrchol stačit. Bereme tedy ubytko a zůstáváme ve vesnici Samagaun. Holé betonové zdi, toaleta jako po výbuchu granátu a všudypřítomná zima. To jsou hlavní hodnoty, na kterých tady hoteliéři staví. Chytáme spojení a zoufalým hlasem urgujeme Subina o pomoc s dopravou našich trenek k nám.

Tutti benne

Nastupující trudomyslnost zastaví skvělá zpráva – Karel Glogar, marketingový manager značky Salewa, se kterou dlouhodobě spolupracuji, dal zelenou a Salewa a Dynafit mě zachrání lyžařský permit! Yeees, my ski is gut pripert! Akorát bohužel ne na správném místě. Lyže zůstaly s bagáží také v Káthmándú.

„Tašky budou!“ hlásí Subin. Heslo „slibem nezarmoutíš“ ale tady v Asii platí dvojnásobně. Subin se však až záhadným způsobem vymyká ze zajetých asijských tradic a své slovo vždy dodržel, tak mu i tentokrát věřím.

Druhý den ráno tedy vyrážíme do basecampu. Naše tašky pořád nikde, technická závada, ale prý už jsou na cestě. Cestou navštěvuji monastýr, mám absolutní flashback vzpomínek na loňskou sólo expedici, kdy jsem se pokusil o single push na vrchol bez zázemí base campu. Vyklopili mě tu tehdy z helikoptéry jako nějakou zanedbatelnou stopu života. Kromě tří lidí o mě v celé Himálaji nikdo nevěděl. Přesně tak jsem to chtěl.

Ležím na lavici, dýchám místní vůni, poslouchám zvuky kláštera. Oddávám se místu. Myšlenky procházejí, pak už ani nechodí, vnímám jen svůj dech. Nakonec i ten z vnímání vymizí. Odpojení.

Z kláštera vycházím po známé cestě a mířím dál do BC. Jdu tudy již po čtvrté. Vnímám, že jsem tisíce kilometrů od domova. I když je expedice na úplném začátku, do hlavy se mi vkrádá myšlenka, že případný neúspěch by mě asi nemotivoval k návratu.

Déšť bubnuje na paraple, vysokofrekvenční dech proráží mlhu.

Přicházíme do basecampu, téměř v 5000 m n. m.

BC je nesmyslně komerční vesnice. Jestli pojedu někam příště, rád bych, aby to bylo o stodvacet procent divočejší. Procházím mezi stany jednotlivých společností, naše 14summits jsou až úplně nahoře. Docházím promočený skrz na skrz, teplota je lehce nad nulou. Převlékl bych se, ale není do čeho.

Konečně za tmy přichází naše tašky! A nesou je skvělí mladí kluci. Dáváme jim odměnu a já se okamžitě převlékám a hážu na sebe peří – kachní, husí, všechno, co je po ruce. Cítím, že moje tělo dostalo zabrat a prochladlo.

Delirium tremens?

Ráno se budím s horečkou. Vybavují se mi Šimek a Grossman: „Pravda, horečka 42,6°C není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k přemýšlení!”

Nejlepší parťák je pro mě Ibalgin. Cesta na záchod je srovnatelná s pětikilometrovým během do kopce. Jdeme na zdravotní procházku čtyři sta výškových metrů nad BC. Motám se jak špagety se sýrem.

Následující dva dny probíhají v nastaveném trendu s tím rozdílem, že své utrpení přesouvám nakonec společně s ostatními do C1 (5800 m n. m.). Docházím na krev, padám na hubu. Za chvíli přichází táta, noc je bezesná.

Táta kvůli apnoi nespí celou noc. Nevím, jestli já nespím kvůli výšce, nemoci, nebo kvůli pohledu na tátu, který celou noc tráví v sedě. Vidět, jak lapá po dechu, je pro mě hrozný pocit. Za zmínku ale stojí i solidní bouřka asi půl kilometru od nás.

Při prvních lehkých záblescích vzpomínám na Márova slova: „Do těchto vysokých hor bouřka nikdy nedojde!“.

Ráno, abych přetočil závit úplně, šlapu s kluky na lehko aklimatizační rotaci do výšky cca 6200 m n. m. Jde se mi nepřekvapivě špatně. Ale klukům to taky úplně nechutná. Možná dokonce podobně, jako mně.

Zlepšení a zhoršení

Po sestupu do BC poprvé vychutnávám večeři a konečně vystupuji z módu autopilot. Je mi lépe. A přichází špatné počasí. Tělesná teplota padla k normě, veškeré vybavení máme v BC, permit na lyže je vybavený. Všechno hraje, až na to, že „chčije a chčije“, jak by řekl klasik. Tedy ne v noci, to samozřejmě sněží.

Ráno s železnou pravidelností zjišťujeme, že předpověď nevyšla… A napadl dvojnásobek sněhu, než se čekalo. V okně lepšího počasí vynášíme s Gabem alespoň lyže do C1. Tátovi se rozjíždí výškovka, už druhý den pouze leží ve stanu, jeho tělo prostě výšku přestává dávat.

Musí dolů do vesnice. Za večerního šera a deště, v absolutně ponuré atmosféře, mu pomáhám balit. Loučíme se a nevíme na jak dlouho. Oba víme, že možná bude muset letět až do Káthmándú a uvidíme se až v Čechách. Je to pro mě jeden z nejsilnějších momentů celé expedice. Vciťuji se do jeho myšlenek, a vnímám diametrální rozdíl. Bylo by to úplně jiné, kdyby se to dělo mně. Je mu 56 let. V tuhle chvíli se víceméně potvrzuje, že se sníženou funkcí štítné žlázy a s apnoí to jednoduše do osmi tisíc už nikdy nepůjde.

Dny ubíhají. Prší. Čekáme. Tátovi je dole lépe, píšeme si. S nemocí za ním ale schází Tomáš Petreček. Cíl stanout na vrcholu s tátou je ten tam, cíl pokusit se o prvovýstup s Tomášem taky, zbývá tedy vše vsadit na jediný cíl. Sjezd z vrcholu na lyžích s Gabem Šlárkem.

Finální aklimatizační rotace

Tomáš s tátou jsou v depu ve vesnici. Martin hraje jinou hru, připravuje se na rychlostní single push. Ondra jde po svém. Balíme tedy s Gabim batohy na 2 noci. Žádný fast and light alpinismus, chceme přespat v C2 a C3 a vynést lyže nad hranici sedmi tisíc.

Opět stoupáme do C1. Nekonečný monotónní blues. To mě unavuje už i popisovat.

S parťákem míjíme C1. Stojíme v nekonečných kolonách lidí jdoucích na vrchol. Někteří jsou poprvé na mačkách, poprvé s jumarem. Neodsuzuji je, je to jejich volba. Stejně jako moje – mohl jsem jet do divočiny s Márou.

V jeden okamžik slyšíme mohutný pád séraku a později se dozvídáme, že přeletěl přes místa, kterými jsme před několika hodinami šli. Určitou dávku rizika tu musí člověk prostě přijmout, stejně jako když sedá do auta.

Sedm hodin nám to trvalo do C2 – katastrofa. Jsem unavený, ale Gabi snad ještě více. Je to zvláštní, svou únavu vnímám úplně jinak, když cítím, že je parťák byť jen o jeden krok slabší. Padáme oba do stanu a já jdu vařit vodu ze sněhu, na to mám po expedici s Márou grif. Než se oba pořádně „dopijeme“, je to snad hodinový proces.

Hypnotizuji žlutou plachtu stanu. Gabi nemusí nic říkat, cítím že se trápí. Ale nemám, jak mu pomoci. Před spaním se ptám, jestli cítí smutek po rodině a dětech. Je to otázka, na kterou nemůžu znát odpověď. Budu schopný jezdit dál na expedice, pokud jednou budu mít děti? Otázku mám tam vzadu v hlavě odloženou a zatím ji neřeším. Ale je tam.

Před usnutím se mi opět vynořují vzpomínky z loňského roku, kdy jsem tu byl úplně sám. Spím přes sedm hodin. Při každém probuzení vidím siluetu parťáka. Zase ležím vedle osoby, která celou noc nespí a trápí se. Má vysoké tepy, přes sto za minutu po celou noc.

Ráno rozebíráme situaci. Že by covid před třemi týdny neměl plně doléčený? Tady ve výšce nad pět tisíc se i drobné škrábance mění v zející rány. Nechávám další rozhodnuti na něm.

Nakonec Gabi rozhoduje, že vyneseme věci do C3. Nakládáme ještě stan 14summits jako revanš, že jsme dnes v C2 mohli přespat. Funíme oba jak psi. Gabi jde první, ale jde cítit, že nemá tah. Nakonec se otáčí. „Mám doma dvě děti“, říká. Obejmeme se. Je mi smutno a mrzí mě to i za něj. Je z nás dvou ten lepší lyžař.

Gabi nese satelitní komunikátor, naše „spojení se světem“, takže si dávám „digitální detox“. Je to teď prý moderní. Čtyři sta výškových metrů by sice ušla i moje babička, ale ve výšce nad 6300 m n. m., s těžkým batohem s lyžemi a na přímém slunci padám lehce na hubu. Po dvou hodinách změna. Místo na hubu, padám do stanu. Paradoxně do něj utíkám před sluníčkem a otevírám ho na maximum, aby luftoval. Ležím v trenkách, dopíjím vodu a na chvíli usínám.

Pouštím si na mobilu skladbu Imagine Johna Lennona. Myslím na Sas, myslím na rodinu. V hlavě vedu neustálý boj, který už jsem ale beztak rozhodl. V noci se pokusím vynést lyže co nejvýše.

A nejvýše znamená na vrchol. Vím, že pokud si nenastavím hlavu, daleko nedojdu. Zároveň si uvědomuji tenkost a křehkost hranice, která mě dělí od toho, zbytečně to přepálit. A muset otočit bez vrcholu. Což by také ale mohlo znamenat otočit to a už se podruhé nepokusit. Moje rozhodnutí bude záviset na více faktorech.

Budu ho muset udělat až v pravou chvíli.

Schopnost správného rozhodování je něco, co si z hor, kde často jediné rozhodnutí znamená život či smrt, přináším i do svého běžného života. Akorát tady, v mrazu noci, unavený, nevyspaný a v prostředí s třetinovým obsahem kyslíku je to trochu jiná hra. Moje hloubání přeruší banální pád hrnku s čajem na podlahu stanu. Snažím se to vysát sněhem, nic lepšího nemám. Poslední kapesníky padly na „procházce“ za stan.

Kolem šesté zalehám a chci se pokusit alespoň o pět hodin toho, co připomíná spánek. V sedm slyším: „Mates?“ Asi se mi něco zdálo… Za chvíli se stan začne otevírat a já uvidím známou hlavu! „Ondro!“ Vítám ho. Zvládnul to z C1 až sem do C3. Pomáhám mu rozkládat věci, aby byl co nejdříve ve spacáku. Můj spánek se trochu zkrátil… Ondra solidárně zaleze, ani nevaří, lehne a spí.